20. března 2009 18:22
HARRACHOV (Ekolist) - České předsednictví EU si jako jeden ze svých cílů stanovilo rozhýbat jednání o evropské směrnici o půdě. Problémů, které evropské půdě hrozí, je totiž víc než dost – třeba eroze, zastavění, kontaminace nebo zasolování. Problémů, které evropské směrnici hrozí, je ale taky dost – na konci roku 2007 ji odmítlo podpořit hned pět ministrů životního prostředí z členských zemí EU.
Škála jevů, které půdě škodí, je skutečně dost široká – sahá od eroze, úbytku organické hmoty a kontaminace, přes zasolování, utužování půdy, pokles její biologické rozmanitosti a její zakrytí, až po sesuvy, záplavy a dezertifikaci. Evropské země se přitom co do složení půd i jejich ohrožení značně liší. Půdní poměry můžou být ostatně složité i v rámci hranic konkrétních zemí a zrovna ČR patří mezi státy, které mají půdní poměry poměrně komplikované. Přesto je podle Evropské komise možné obecně říct, že degradace půdy je záležitostí celé EU. Evropská agentura životního prostředí (EEA) v polovině 90. let minulého století odhadovala, že přibližně 115 milionů hektarů neboli 12 % celkové rozlohy Evropy je vystaveno erozi vodou a dalších 42 milionů hektarů podléhá erozi větrem. Necelá polovina evropské půdy má prý malý obsah organické hmoty – týká se to zejména jižní Evropy, ale taky některých oblastí Francie, Velké Británie atd. Počet potenciálně kontaminovaných oblastí v zemích EU pak agentura odhadovala na 3,5 milionu.
 |
|
| Vodní erozí je v ČR ohroženo přibližně 40 % zemědělských půd. Na snímku je eroze u Přerova nad Labem podpořená nevhodnou orbou. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported | |
| Foto: Petr Vilgus/Wikimedia Commons |
Ztráta půdy
Asi nejviditelnějším problémem spojeným s půdou je její úplná ztráta – k té dochází nejčastěji jejím zastavěním v městských nebo příměstských oblastech. Podle statistik je jak v Evropě, tak v ČR nárůst zastavěných ploch poměrně vysoký a jeho míra se ještě postupně zvyšuje – například v letech 2000–2005 byla v ČR „zabetonována“ přibližně stejná rozloha půdy jako v desetiletí 1990–2000. ČR tak ztrácí ornou půdu a místo plodin na ní vyrůstají průmyslové zóny, obydlí a staveniště. V prvních pěti letech po roce 2000 jsme takto přišli přibližně o 70 km2 (cca 0,2 % celkové plochy) orné půdy. České zkušenosti přitom v mnoha směrech odpovídají těm evropským. Podle údajů EEA skoro polovina ploch v Evropě, které byly v letech 1990–2000 nově zastavěny nebo jinak urbanizovány, původně sloužila k pěstování plodin. Celá polovina z těchto nově zastavěných ploch pak připadá na budování nových obydlí, případně na rekreční aktivity. Typickým příkladem této situace je sídelní kaše (suburbanizace, urban sprawl), tedy rozrůstání měst do svého blízkého okolí, což se v ČR děje zejména v okolí Prahy. Z evropského hlediska bylo v tomto směru nejpostiženější Německo, naopak jen minimálně se v 90. letech rozrůstání měst projevilo v Lotyšsku. Vedle nových domů padne přibližně třetina nově zastavěné půdy za oběť různým průmyslovým a komerčním aktivitám, asi 15 % spolykají doly, lomy a skládky. Mezi jednotlivými zeměmi jsou ale zase podstatné rozdíly, například v Lucembursku a Irsku představují nová obydlí, služby a rekreace víc než 70 % zabírané půdy, zatímco třeba v Polsku si největší díl (43 %) ukusují nové doly a lomy a v Belgii průmysl (48 %). Jen minimální množství podle statistikty EEA zabírá dopravní a další infrastruktura. Autoři ovšem upozorňují, že data kvůli metodě získávání údajů zahrnují jen velké plošné změny typu letišť nebo přístavů a vůbec nezachycují liniové stavby, jako jsou silnice nebo železnice.
Zastavování půdy je hodně viditelným a taky v dohledné době téměř nevratným způsobem její ztráty. Větší plochy se ovšem týká půdní eroze, tedy například splavování půdy z polí při deštích nebo její odvátí větrem. Eroze je zapříčiněna přírodními vlivy, jimž však můžou významně napomáhat lidé. Přitom existují zemědělské postupy, které jí dokážou účinně bránit. Někdy se přitom může zdát z pohledu rychlého ekonomického přínosu eroze přijatelná, z dlouhodobého hlediska je ovšem výrazným ochuzením. Jak je však uvedeno v unijním Atlase evropských půd, existuje v Evropě zatím jen málo míst, kde by byla eroze dlouhodobě sledována. Na nich se nicméně pohybuje míra eroze od 0,5 do 200 tun ztracené půdy na hektar ročně. V ČR je podle zatím poslední zprávy o životním prostředí (rok 2007) vodní erozí ohroženo přibližně 42 % zemědělských půd, větrnou erozí asi 7,5 %.
Malý obsah organické hmoty, další z problémů spojených s půdou, je důsledkem hlavně intenzivního zemědělství. Jak je uvedeno výše, týká se skoro poloviny evropské půdy. Organická hmota je přitom velmi důležitá pro úrodnost půdy. Zemědělci živiny půdě dodávají hnojením, v intenzivním zemědělsví i pomocí minerálních hnojiv. V roce 2007 v ČR na jeden hektar zemědělské půdy připadlo víc než 100 kg čistých živin dodaných minerálními hnojivy (doplněn byl takto obsah dusíku, fosforu a draslíku). Nadto byla půda ještě rozsáhle vápněna a taky stříkána přípravky na ochranu rostlin – jde o různé herbicidy, fungicidy, insekticidy atd. Dohánění úrodnosti půdy intenzivním hnojením ale může vést až k tomu, že je její úrodnost nakonec tak nízká, že přestane přinášet zisk. Se ztrátou organické hmoty je spojeno snižování půdní biodiverzity. Organické hmotě v půdě nesvědčí ani její kontaminace jedovatými látkami, tady ale bývají často na vině spíš průmyslová výroba, doprava, různé havárie, doly nebo špatně udržované skládky.
Poměrně novým způsobem poškození půdy je její zhutnění. Dochází k němu především v důsledku tlaku od příliš těžkých strojů a nákladů, které se po ní pohybují. V ČR je přitom takto postiženo nebo ohroženo celých 40 % zemědělských půd. Negativně se to projevuje zejména ve vodním režimu půdy, zhutněním se ale rovněž zvyšuje energetická náročnost jejího zpracování. Nejvíc postižen a ohrožen je přitom podorniční horizont a ornice. Lékem může být zejména dodržování správného střídaní plodin a zařazení těch, které hluboko koření (cukrovka, brambory, řepka). Podle ministerstva životního prostředí by pomohlo i používání správné agrotechniky (široká kola, minimalizace pojezdů) a provádění polních prací při optimální vlhkosti půdy. Česká zpráva o životním prostředí uvádí, že v EU je zhutněno až 36 % zemědělské půdy, evropský atlas to vidí asi na 4 % veškeré evropské půdy.
Velkým problémem může být v některých evropských oblastech i zasolení půdy. V takovém případě v půdě stoupne podíl sloučenin například sodíku, magnesia nebo vápníku natolik, že přestane být úrodná nebo se její úrodnost výrazně sníží. Obrovské potíže tento proces působí třeba australskému zemdělství, dochází k němu ale i v Evropě, například na Ukrajině, ve Španělsku nebo v Maďarsku. V České republice prý výměra slabě zasoleného území činí asi 6600 hektarů (0,2 %) zemědělské půdy. Podobné důsledky jako zasolení má dezertifikace – v takovém případě se z půdy stane poušť nebo podobná plocha chudá na vodu.
Předělaná směrnice
Ze všech výše uvedených i dalších důvodů se členské státy rozhodly na úrovni EU přijmout směrnici, která by se věnovala přímo půdě. Evropská komise ji zveřejnila v září 2006 a půdu v ní označuje za v zásadě neobnovitelný zdroj. To je vzhledem ke skutečnosti trochu příliš kategorické tvrzení – existují totiž půdy, které se při vhodném obhospodařování dokážou obnovovat. Při neodstatečné péči se však půda opravdu může snadno stát zdrojem neobnovitelným. Hodně přitom záleží rovněž na horninovém podloží – zatímco například na žulách může její obnovení trvat tisíce let, na spraších zabere v podmínkách ČR obnovení jednoho centimetru půdy „jen“ několik let.
Směrnice dál připomíná, čím lidem půda prospívá – na prvním místě je pěstování zemědělských plodin a lesů. Vedle toho ale taky ukládá, filtruje a přeměňuje živiny nebo vodu, slouží jako zdroj surovin, jako úložiště uhlíku nebo jako archiv geologického a archeologického dědictví. V obecném smyslu pak půda samozřejmě rovněž tvoří prostředí pro život lidí i dalších biologických organismů.
Aby lidé o tyto přínosy přicházeli v co nejmenší míře, stanovuje směrnice opatření, jež mají degradaci půdy předcházet. Ohledy na půdu by měly být součástí různých odvětvových politik (například dopravy, energetiky, průmyslu, zemědělství atd.) a státy by měly zajistit, aby uživatelé půdy předcházely jejímu poškozování. Každá země by si rovněž měla sestavit přehled tzv. rizikových oblastí, které jsou ohroženy erozí, úbytkem organické hmoty, utužováním, zasolováním a sesuvy. Státy by pak měly proti degradaci půdy přijmout různá opatření a stejně by měly postupovat i proti znečišťování půdy jedovatými látkami.
V listopadu 2007 se směrnicí zabýval Evropský parlament. Přijal k ní tolik pozměňovacích návrhů, že celý text dost podstatně přepsal. Mezi novými body směrnice se objevilo například i obecné prohlášení, že „zemědělství vždy pozitivně přispívalo k zachování struktury a vlastností půdy, představuje nepostradatelný mechanismus ochrany organické kvality půdy a zároveň pomáhá zachovat vegetační vrstvu a brání dezertifikaci“. Intenzivně obdělávaných polí, na nichž zemědělství nejenže nepřispívá k zachování struktury a vlastností půdy, ale přímo půdu ničí a podporuje její erozi, je přitom po celé Evropě nepočítaně. I česká zpráva o životním prostředí o vodní erozi tvrdí: „Hlavní příčinou zvýšeného povrchového odtoku jsou rozsáhlé polní celky oseté kukuřicí, slunečnicí a dalšími plodinami okopaninového charakteru.“ A atlas evropských půd přidává, že nesprávné zemědělské a lesnické postupy jsou mezi hlavními příčinami eroze půdy.
V prosinci 2007 pak o směrnici jednali ministři životního prostředí členských zemí EU. Nedošli ovšem ke shodě, takže nakonec bylo kvůli odmítnutí kompromisního návrhu ze strany Německa, Francie, Rakouska, Nizozemí a Velké Británie projednávání směrnice zastaveno.
České předsednictví EU si jako jeden z cílů pro „svůj“ půlrok stanovilo právě dosáhnout dohodu o směrnici na úrovni ministrů životního prostředí. Jak píše Jakub Kašpar, mluvčí českého předsednictví pro oblast životního prostředí, ČR připravila varianty, jak sporné body řešit, aby bylo možné zjistit názory jednotlivých členských států. Blokující státy, zejména Německo, podle Kašpara argumentují tím, že směrnice není plně v souladu s tzv. zásadou subsidiarity (jde o princip, podle něhož se má rozhodování odehrávat na co nejnižším možném stupni veřejné správy, aby bylo co nejblíže občanům – pozn. aut.), k níž se EU hlásí. Například Rakousko tvrdí, že ochrana půdy je v působnosti jeho spolkových zemí a není možné ji přenášet na spolkovou (tedy celorakouskou) úroveň, což by zavedení směrnice vyžadovalo. „Po celou dobu německého i většinu doby portugalského předsednictví Radě EU ale tohle nikomu nevadilo,“ poznamenává k tomu Jakub Kašpar. Německo své stanovisko zatím nezměnilo, s ostatními české předsednictví jedná. Podle Jakuba Kašpara by přitom přijetí směrnice bylo pro českou půdu přínosné, protože by vznikl rámec pro jednotný právní základ ochrany veškeré půdy. V současnosti jsou totiž v ČR samostatným zákonem chráněny pouze zemědělská a lesní půda, zatímco jiná půda jako taková chráněna vůbec není. „Přijetím směrnice by se podstatně zlepšila kvalitativní ochrana půdy jak před degradací, tak před kontaminací,“ uzavírá Jakub Kašpar.
Další informace:
Atlas evropských půd byl v době zveřejěnní tohoto článku ke stažení tady.
Zdeněk Vašků: Půda je nenahraditelná - 25. dubna 2008 - rozsáhlý rozhovor o významu půdy, ale i o způsobech, jakými ji dnes ničíme, nebo o osevních postupech našich předků, které byly k půdě mnohem šetrnější. Jan Stejskal