24. dubna 2009 11:15
SYRAKUSY (Ekolist) - Moderní nízkouhlíkové technologie mají být kouzelným proutkem, který pomůže snížit emise skleníkových plynů a zmírní finanční krizi. Nové technologie zejména v energetice přitom má svět již k dispozici, jde jen o to jejich používání dostatečně rozšířit. A to zejména do rozvojových zemí, shodli se politici se zástupci průmyslu na zasedání G8 věnovanému životnímu prostředí v italských Syrakusách.
 |
|
| Zasedání G8 Syrakusy o životním prostředí Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported | |
| Foto: www.g8ambiente.it |
Dobrou zprávou podle účastníků setkání v Syrakusách je, že snižování emisí lze dosáhnout pomocí již dnes existujících technologií. K tomu je ovšem zapotřebí stabilního regulatorního prostředí pro investice do nízkouhlíkových technologií. Ty mají snížit energetickou náročnost současné ekonomiky, ale vyžadují úzkou spolupráci států a soukromého sektoru. Východiskem, na kterém se delegáti shodli, je především jasně stanovený dlouhodobý cíl pro snižování emisí skleníkových plynů a vytvoření tržní ceny těchto emisí. Podle dosavadních informací by ale světový trh s povolenkami skleníkových plynů měl fungovat až kolem roku 2020. Jako další nástroje pro masivnější rozšíření moderních technologií označili delegáti zemí G8 a průmyslových společností standardy pro energetickou efektivitu, např. u budov a automobilů. A také vytváření poptávky po moderních technologiích skrze veřejné zakázky.
Podle zástupců zemí, které se sešly na zasedání G8 věnovanému životnímu prostředí v italských Syrakusách, bude nejdůležitější období pro rozhodování a změny následujících deset až patnáct let. V tomto období musí začít fungovat celosvětový obchod s uhlíkem, jestliže se mají moderní technologie efektivně zapojit do zmírňování klimatické změny. Světová banka uvádí, že bude potřeba jen v rozvojových zemích investovat do všech druhů opatření na zmírňování dopadů klimatických změn každý rok 220 miliard dolarů až do roku 2020. Kolem roku 2050 odčerpají tato opatření zhruba 1-3 % celosvětového HDP. Dalších 30 miliard dolarů přitom bude potřeba investovat do adaptačních opatření.
Podle soukromých společností bude v zavádění nových technologií hrát velkou roli partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem. To by mělo přinést na jedné straně dodržování ekologických parametrů technických řešení, na druhé straně zase efektivní financování těchto projektů. Mělo by jít především o peníze státu, které by soukromé firmy využily na zavádění nových technologií. Právě současná finanční krize totiž soukromému sektoru prý neumožňuje vlastní investice, zároveň ale omezuje i investice států. Delegáti zemí G8 se ale nedohodli, jak by měl přesně fungovat systém přidělování státních dotací. Bohatým zemím se příliš nelíbí možnost, kdy by vyvinuté technologie byly automaticky předávány dalším zemím, protože by jejich firmy přišly o peníze z prodeje licencí. Důležité je najít takový model, kdy se na státní investice budou nabalovat peníze soukromé a výsledkem budou obecně využitelné technologie.
Stranou ale nesmějí zůstat rozvojové země, jejich podpora přechodu na zelenou ekonomiku má být zásadní. Jak ale bude mezinárodní společenství přispívat na rozvoj těchto států, není dosud jasné. Na jednáních v Syrakusách se ukazuje, jak k potřebě omezit dopady klimatických změn přistupují země bohaté a země chudé. Pro průmyslové země je jasně nejdůležitější dohodnut jasný cíl, o kolik musejí omezit své emise. To země chudé zvlášť netrápí, většina z nich přispívá k celosvětovým emisím jen málo. Ale ani skupina rozvojových zemí není jednotná, respektive každá čeká od dohody o klimatických změnách něco jiného. Africké státy očekávají především peníze na adaptační programy, což v podstatě znamená zejména investice do rozvoje, především zemědělství. Asijské země jako Indonésie, ale také Brazílie, si zase nejvíce slibují z možnosti získat povolenky na emise za svoje lesní porosty. Jenže tady je problém s tím, jak určit cenu jedné povolenky za les v porovnání s povolenkou za průmyslové emise. Navíc hrozí další problém, a to vysazování umělých, rychle rostoucích porostů. Zcela jiným případem je Čína, která má největší zájem na špičkových technologiích. Sama Čína vyrábí ve velkém množství solární panely a větrné elektrárny, ale stále ještě ji chybějí ty absolutně nejlepší technologie.
V současném systému Kjótské dohody mohou soukromé společnosti přímo v rozvojových zemích financovat využívání moderních, ekologických zařízení, v rámci mechanismu čistého rozvoje (CDM). Otázka, jak budou firmy v budoucnu přispívat na rozvoj zelené ekonomiky v rozvojových zemích, je jedním z důležitých bodů, který je potřeba vyřešit, aby mohla být dohoda v Kodani dosažena. Financování rozvoje technologií i jejich výzkumu by mělo probíhat formou partnerství státu a soukromých peněz (PPP – Public-private partnership), nicméně podle firem by měl státní sektor nastavit pravidla tak, aby je mohly firmy využívat v co nejširším měřítku. Požadavek na využívání technologií, které sníží spotřebu energií, by se měl také stát součástí stimulačních balíčků, jež mají pomoci rozhýbat ekonomiku.
Pracovní sekce I: Nízkouhlíkové technologie se účastnili ministři životního prostředí zemí G8 a rozvojových zemí (Egypt, Čína, Brazílie, Mexiko, Indie, Indonésie, JAR). Vedle nich zástupci organizací OSN (UNIDO, UNFCCC, GEF), Světové banky a mezinárodních soukromých společností (Fiat, Gazprom, Enel, General Electric).
Hugo Charvát