Keňa: Ekonomický tlak mění dobytčí farmy na rezervace pro ohrožená zvířata

Ekonomický tlak mění dobytčí farmy na rezervace pro ohrožená zvířata

Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz   

Hned za vjezdem do rezervace se mezi akáciemi prochází nádherná žirafa. Na nedaleké pláni se pase stádo impal, kousek od nich si na nevysoké trávě pochutnávají dva nosorožci. O pár set metrů dál se povaluje stádo buvolů. Zebry a prasata bradavičnatá se zdají být skoro všude a pokud má člověk trochu času, není problém vidět slony, hrochy nebo lvy. Na to, že Ol Pejeta byla ještě před necelými deseti lety z větší části farmou na chov skotu, to není špatný výsledek. Tato rezervace v centrální Keni přitom není ojedinělý případ. V důsledku ekonomického tlaku a ochranářské legislativy se totiž spousta soukromých vlastníků půdy rozhodla své ranče proměnit na rezervace, kde se daří divokým zvířatům.

"Ol Pejeta bývala tradičně místem, kde se choval skot," říká Richard Vigne, ředitel Ol Pejety. Sedí ve své stroze vybavené kanceláři a vysvětluje, že Ol Pejeta je vlastně součástí širší oblasti, které se říká Laikipia. Jde o vysoko položenou planinu rozkládající se ve srážkovém stínu nejvyšší keňské hory Mount Kenya. Blíž k hoře je úrodná půda, velkou část Laikipie ovšem tvoří polosuchá savana s nepříliš hustě rostoucími akáciemi.

V 70. a 80. letech minulého století ovšem došlo ke dvěma zásadním změnám. Roku 1977 totiž Keňa uzákonila zákaz lovu volně žijících živočichů. Tím se na farmách výrazně zvýšila konkurence skotu v podobě dalších pasoucích se zvířat, navíc ho začali ve zvýšené míře napadat lvi, hyeny a další predátoři.

Ve stejném období se rovněž výrazně rozmohlo pytláctví, zejména slonů. Podle odhadů se jejich počet v Keni snížil ze 176 000 v roce 1973 na pouhých 20 000 v roce 1989. Pytláci zabíjeli obrovské množství slonů i v severní Keni a jako důsledek této situace se sloni začali v oblasti Laikipia, kterou dřív spíš jen procházeli na svých migračních trasách, usazovat.

"Místo chovu skotu v obrovských oplocených výbězích, kde se zvířata mohla pást 24 hodin denně, se muselo přejít na pasení pod dohledem pastevců a na noc musela být zvířata zavírána do ohrad z trnitých keřů," popisuje změny Vigne. To zvýšilo náklady o tolik, že se v 80. letech minulého století pouhý chov skotu přestal vyplácet.

Ve stejnou dobu přitom byla keňská populace nosorožců dvourohých (jinak též černých) skoro vyvražděna. Zůstalo jich pouhých 250 kusů, navíc v malých populacích roztroušených po celé zemi. Státní agentura Kenya Wildlife Service se proto rozhodla zkusit je zachránit v malých, ostře hlídaných rezervacích. A právě jednu z nich se majitelé Ol Pejety rozhodli založit na svých pozemcích.

Podobnou proměnou jako Ol Pejeta prošla i rezervace Lewa, která leží pouhých 65 kilometrů severně a s níž Ol Pejeta úzce spolupracuje. "Naše rodina koupila pozemky v roce 1922. Potom přecházely z generace na generaci a letos jsme je prodali keňské neziskové organizaci Lewa Wildlife Conservancy," vysvětluje Ian Craig, současná hlava rodiny. Působí jako strategický poradce Lewy, v začátcích rezervace byl jejím dlouholetým ředitelem.

Ol Pejeta i Lewa, obě provozované jako neziskové organizace, tedy v ochraně nosorožců dvourohých uspěly. (Dalším podobným příkladem může být soukromá rezervace Solio ležící jen pár kilometrů jižně od Ol Pejety.) Ačkoli ani jim se pytláctví nevyhýbá, podařilo se jim nejen obnovit místní populace nosorožců, ale dnes už mohou pomáhat i s jejich návratem do míst, kde byli vyhubeni. Čím to, že se v nich zvířatům daří?

Především při vjezdu do Ol Pejety si návštěvník okamžitě uvědomí, že je v oplocené oblasti. Zahlédnout může i zaměstnance Ol Pejety, kteří vysoký plot obcházejí a kontrolují, zda je v pořádku. Takové místo je poněkud obtížné nazývat úplnou divočinou, jenomže v obydlené oblasti - a malé farmy z některých stran skutečně sahají až k samé hranici Ol Pejety - by jinak bylo prakticky nemožné bránit konfliktům mezi lidmi a divokými zvířaty. Rovněž ochrana zvířat proti pytlákům by byla obtížnější.

Mít na svém pozemku divoká zvířata ovšem nestačí. Způsob, jak na nich vydělávat (a tím i zajišťovat peníze pro jejich ochranu), je pochopitelně turistika. Obě rezervace se proto vrhly na budování infrastruktury pro turisty, zejména ubytování. Lewa byla vůbec prvním rančem v Laikipii, který na svém území postavil kemp pro turisty, dokonce ještě v dobách, kdy byl provozován jako farma na chov skotu. V Ol Pejetě od roku 2004, tedy od roku, kdy se plně zaměřila na divoká zvířata a turistiku, stoupla návštěvnost z 20 000 lidí ročně na dnešních 70 000.

Ovšem sázet pouze na turistiku by mohl být dost riskantní podnik. V případě zhoršené bezpečnostní situace, jaká nastala v Keni například po prezidentských volbách v roce 2007 (při nepokojích, které provázely volby, bylo zabito přibližně 1000 lidí - pozn. aut.), se totiž může velmi snadno stát, že počet turistů rapidně klesne. Díky tomu je dnes možné v Ol Pejetě vidět lvy jen pár set metrů od stáda krav. "Zcela záměrně jsme se rozhodli ponechat si i skot," vysvětluje Vigne a dodává, že rezervace potřebuje záložní zdroj příjmů pro případ, že by turistika selhala. Za ochranu zvířat (tedy například za ochranu proti pytlákům) se totiž musí platit neustále.

K úspěchu obou rezervací však přispěla ještě jedna důležitá věc - managment obou dvou si totiž uvědomil, že není možné chránit přírodu uprostřed zbídačených obyvatel bez toho, že by se jim snažili pomoci. Jak říká Vigne, veškerý zisk Ol Pejety je věnován na ochranu přírody nebo na zlepšení situace komunit, které žijí v blízkosti rezervace.

Vstřícnost k sousedům se rezervacím vyplácí. Spousta s nich totiž přímo v rezervacích pracuje, což přispívá k pocitu, že ochranou zvířat pomáhají i svým vlastním výdělkům. Spolupracovníci a informátoři z okolních komunit jsou navíc nezbytní pro získávání informací o chystaných pytláckých akcích.

Jan Stejskal