PRAHA (Ekolist) - Velká i menší města se znatelně rozšiřují do krajiny, na jejich okrajích vznikají sídliště rodinných a bytových domů, četné logistické, nákupní i průmyslové zóny. Čím je tento jev způsoben? Jsou změny pozitivní nebo negativní? Je to dlouhodobě udržitelné? Na tyto otázky se snažila v druhé půli května najít odpovědi konference „Rozrůstání měst – řešení nebo problém?“, kterou uspořádala společnost pro demokracii a kulturu Agora Central Europe.
 |
|
| Milan Ganik očekává „vesnicizaci suburbií,“ tedy postupnou tvorbu společenství obyvatel, komunitních center a vznik místních pracovních míst. Na ilustračním snímku stavba komplexu bytových domů na bývalé zemědělské půdě, Praha - Vinoř. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported | |
| Foto: Martin Mach/Ekolist.cz |
Vesnicizace suburbie Panel se věnoval mimo jiné tomu, co spouštěcím mechanismem současné suburbanizace a v jaké fázi suburbanizace jsme. Luděk Sýkora v úvodu jmenoval tři hlavní typy zástavby, která na okrajích měst vzniká: kromě staveb obytné funkce (rodinné, řadové a bytové domy) jde o logistická centra (především sklady zboží) související s rozvojem konzumní společnosti a nové průmyslové zóny dokládající přechod od tradičního průmyslu našich měst k montovnám všeho druhu. Architekt Körner připomněl, že první vlna suburbanizace v Praze proběhla již za první republiky (čtvrti jako Hanspaulka), potom byl tento proces na padesát let přerušen. V devadesátých letech došlo k další rychlé suburbanizaci, která v současnosti podle něj kulminuje. Jiří Fixel poukázal na radikální změnu životního stylu s rozvojem automobilismu po roce 1989. „Naprosto se změnil poměr mezi individuální a hromadnou dopravou. Člověk se sžil s automobilem a přizpůsobuje tomu své požadavky. Tradiční struktura českých sídel tomu však neodpovídá.“ Milan Ganik očekává „vesnicizaci suburbií,“ tedy postupnou tvorbu společenství obyvatel, komunitních center a vznik místních pracovních míst. Co tedy vede lidi k masivnímu stěhování na předměstí? Podle Kosteleckého je to „rodinný dům jako ideál bydlení pro každého.“ Milan Ganik motivaci lidí rozvinul: „Je to nižší cena bydlení oproti centru, větší soukromí, blízkost přírody a pocit volnosti.“ Podle Sklenáře jde jednoduše o snahu o bydlení v kvalitním prostředí. Architekt Maier zmínil nejistotu a strach lidí o vývoj životního prostředí ve městech. S tím souvisí jejich „nedůvěra v politiky a v to, že budou hájit zájem obyvatel městských center, starých čtvrtí a sídlišť, a chuť bydlet v prostoru, který můžou kontrolovat.“ Ivan Černý doplnil, že se k tomu přidává i stěhování lidí z problematických regionů země postižených vysokou nezaměstnaností nebo poškozeným životním prostředím, například ze severních Čech. Nedostatek škol V rapidním rozvoji předměstských oblastí v 90. letech sehrálo podle odborníků svou roli několik faktorů, které se navzájem doplnily. Kromě zvýšení bohatství velké části střední třídy podpořeného později boomem v oblasti hypoték to byla i snaha investorů o maximální využití území a zisk. Příznivě se projevila i politická podpora ze strany vlády a ministerstva pro místní rozvoj, zájem obcí o vlastní rozvoj, oslabení ochrany zemědělské půdy a restituce množství pozemků po revoluci. Jako přínosy suburbanizace vidí geograf Luděk Sýkora rozšíření možnosti volby typu bydlení, splnění životního snu mnoha rodin, přistěhování se za kvalitní prací dostupnou pouze ve velkých městech a podíl na překonání zanedbanosti obcí z doby komunismu. „S růstem velikosti obce přibývají nové služby pro všechny její obyvatele, tedy i těch původních,“ uvedl Ivan Černý. „S přestěhováním do menšího sídla na předměstí roste participace občanů na politice,“ doplnil Tomáš Sklenář. Architekt Körner poukázal na nekoncepčnost vrůstání sídel do krajiny a Milan Ganik na špatné propojení výstavby s přírodou. „Dochází k fragmentaci prostoru, mozaikovité výstavbě, kterou nelze kvalitně obsloužit ani obcí, ani centrem. Vidíme konkurenci mezi městem a obcí i mezi obcemi navzájem. Vyvstává otázka, kdo by měl tento regionální proces koordinovat,“ uvažoval dále Sýkora. Architekt Körner varoval, že „s oddalováním přestavby vnitřních částí měst a odchodem jejich obyvatel na předměstí hrozí, že je v reálném čase nebude čím naplnit.“ Odborníci se shodli na tom, že během rychlé výstavby obytných domů se zanedbal rozvoj služeb pro nové obyvatele a mnohdy se úplně zapomnělo na význam veřejného prostoru. „Zanedbání občanské vybavenosti – nedostatek škol a zdravotnických zařízení - se plně projeví až s příchodem dětí do rodin přistěhovalců,“ upozornil Tomáš Sklenář. Akademik Kostelecký zmínil ještě problém segregace sociálních skupin, který se v suburbiích vzhledem k jejich povaze těžko řeší.
 |
||
| Dolní Břežany se staly „monofunkční ubytovnou“ plně závislou na automobilech a bez občanské vybavenosti. Na ilustračním snímku výstavba nových bytových domů v Dolních Břežanech. Licence: GNU Free Documentation License (Svobodná licence GNU pro dokumenty) | ||
| Foto: Aktron /Wikimedia Commons |
Panelisté se na suburbanizaci podívali také z pohledu trvalé udržitelnosti a hledali, kde vznikají celospolečenské dluhy. Pavel Křeček poukázal na chybějící, ale nutnou mikroregionální i oblastní koordinaci v návrhu dopravní a technické infrastruktury a na malou provázanost nové výstavby se starou. Špatné prognózy rozvoje podle něj v minulosti způsobily nekontrolovaný růst nákupních a logistických center, který je už nevratný, ale je potřeba nastavit limity do budoucna. Karel Maier vidí hlavní problém v neudržitelnosti nákladů na údržbu a obnovu technické, dopravní i občanské infrastruktury v rozlehlých suburbiích. Zásadní důležitost by podle něj mělo mít spolehlivé propojení kapacitní, tj. kolejovou dopravou na centrum. Tomáš Sklenář ho doplnil: „Investoři sice někdy zaplatí prvotní výstavbu inženýrských sítí a úpravu okolí, ale už ne jejich provoz. S růstem sídla také přibývají další požadavky na obecní vybavenost, která už je na obci.“ Politikům chybí kuráž Existují nějaké dostupné nebo navrhované nástroje řízení a regulace suburbanizace? Primárním nástrojem v této oblasti je územní plánování. Ivan Černý připomněl, že po roce 1989 byly zrušeny obecní i krajské úřady. „Územní plánování se provádělo jen na úrovni jednotlivých obcí. Až v roce 2000 vznikly nové kraje a nějakou dobu trvalo, než začaly fungovat, vzniklo tedy více než desetileté vakuum v této oblasti,“ říká Ivan Černý. Jiří Fixel to označil za „tragickou chybu“ a pokračoval: „Dodnes je oddělené územní plánování (rozvrh využití prostoru) od regionálního, které je diktováno zájmem o vstup a úspěšnost investic.“ Sklenář vidí velkou mezeru v práci krajských úřadů, které by měly hlídat a posuzovat provázanost výstavby. Maier upozornil na absenci naprosto nezbytného úřadu pro koordinaci rozvoje sídel v oblasti pražské aglomerace, tedy na pomezí Prahy a Středočeského kraje. Poznamenal také, že „v návrhu Politiky územního rozvoje je velice dobrá definice zásad rozvoje území, kterými by se měly řídit nižší stupně plánovací dokumentace. Pokud územní plán nesplňuje tato kritéria, je vadný a lze ho napadnout.“ Další možností, jak vývoj sídel ovlivňovat, je daňová politika. „Daňové stimuly v této oblasti buď nejsou nebo naprosto selhávají. Daň z nemovitosti je směšně nízká a měla by se radikálně zvýšit,“ uvedl Sklenář. Ivan Černý reagoval tím, že obce mají možnost ovlivnit výši daně z nemovitosti koeficientem 1 až 5. Komentoval také přerozdělování daní obecně: „Obce dostávají dohromady 21 % a kraje dalších 9 % z celkových daňových výnosů. Výše příspěvku na občana závisí na velikosti sídla – u velkých měst činí až 30 000 Kč za rok, u malých obcí 6 až 8 000 Kč. Náklady na běžný provoz a údržbu infrastruktury dosahují například v Úvalech 3 až 4 000 Kč na osobu a rok, na investice tedy příliš peněz nezbývá.“ Pavel Křeček navrhl zvýhodnit výstavbu na již jednou využitých plochách, tzv. „brownfields“ a naopak znevýhodnit zábory zemědělské půdy. Černý by uvítal znatelné poplatky za změnu funkce plochy v územním plánu na zastavitelnou a Ganik zmínil zkušenost z USA, kde se účtují vysoké částky i za vyřízení územního a stavebního povolení. Panelisté se shodli i na významu informovanosti veřejnosti o této problematice. Karel Maier v suburbanizaci vidí téma pro školy, a to nejen pro architekty, ale v menší míře rovněž pro ekonomy, právníky a další. „Důležitá je ale především osvěta veřejnosti a komunálních politiků, kteří by si měli uvědomit budoucí důsledky plynoucí z nekontrolovaného rozrůstání sídel,“ říká Karel Maier. Luděk Sýkora v této souvislosti upozornil na úlohu médií a dodal, že „politikům chybí kuráž k ochraně území, protože jim zatím nepřináší politické body.“
|
Zkušenosti z Dolních Břežan
Dolní Břežany leží na jižním okraji Prahy a jako mnoho podobných obcí si v devadesátých letech prošly obdobím hektického rozvoje výstavby rodinných domků. Vznikala „monofunkční ubytovna“ plně závislá na automobilech, lidé dojížděli do školy, do práce, za službami i zábavou do Prahy. „V 90. letech obce neměly vize rozvoje, samosprávy byly neznalé problému suburbanizace. Za privátní peníze se tvořily územní plány na míru developerům, kteří obce zaplavovali rodinnými domy,“ komentuje toto období starosta Věslav Michalík, který se v té době do Dolních Břežan rovněž přistěhoval. „Jak se obec rozrůstala do okolních polí, přistěhovalci si začali uvědomovat, že takhle si svůj sen o bydlení nepředstavovali,“ pokračuje starosta a dodává, že šlo většinou o vzdělané a cílevědomé lidi, kteří se rozhodli situaci změnit. Postupně získali většinu v obecním zastupitelstvu, která jim umožnila realizovat jejich představy: „Chtěli jsme omezit další zábor okolní zemědělské půdy a zastavovat nevyužitý střed obce. Uvědomili jsme si, že kvalitu sídla můžou zvýšit kvalitní veřejné stavby, jako škola, hasičská zbrojnice nebo zastávky MHD.“ Nejprve proběhlo několik schůzek zastupitelů s urbanistou Miroslavem Bašem a jeho studenty, které starosta označuje za velmi přínosné, a následně byla vypsána architektonická soutěž na řešení středu obce. „Architektonický projekt jsme upravili podle požadavků studie proveditelnosti, abychom zajistili finanční návratnost investice,“ vysvětluje Michalík. „Na zanedbaných pozemcích vzniklo náměstí o rozměrech 50 x 70 metrů s obchody a kancelářskými prostory a na něj navazujících 5 hektarů zelených prostranství,“ pokračuje starosta s tím, že kladli důraz na zeleň a kvalitu veřejného prostoru. Expanzi zástavby do krajiny zastavili stavebními uzávěrami do doby, než bude vypracován nový územní a regulační plán včetně časové etapizace územního rozvoje obce. „Nový územní plán chceme nechat schválit v místním referendu proto, aby nemohl být libovolně pozměňován, aniž by se ke změnám opět nevyjádřili všichni občané,“ doplnil starosta. Ostatním zástupcům samospráv doporučuje, aby byli také aktivní a využívali všechna opatření a nástroje, jež mají k dispozici, a aby po developerech odvážně požadovali spoluúčast na investicích do veřejné vybavenosti a infrastruktury. |
Jiří Došek