Zpráva ze služební cesty OOL OI Olomouc na Slovensku ve dnech 16. - 19. 6. 2014
Dne 16. 6. 2014
Seznamování s karpatskými bukovými pralesy – světovým kulturním dědictvím, jejichž část se nachází v Národním parku Poloniny a Chráněné krajinné oblasti Vihorlat, začalo ve 14 hodin na Správě národním parku Poloniny (Stakčín, ul. Mięru 193, 06761,
tel. 057 768 56 15, fax 057 768 56 15, http://www.sopsr.sk/nppoloniny/sk/), kde nás přivítala Mgr. Iveta Buralová, pracovnice pro environmentální výchovu, a následně se nám věnoval Ing. Milan Piroš, lesník.
Cílem programu světového dědictví je katalogizovat a zachovat kulturní a přírodní místa mimořádného významu jako společné dědictví lidstva. Od roku 1972, kdy na konferenci UNESCO byla 16. listopadu přijata dohoda o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, se do unikátního seznamu dostalo 830 lokalit ve 138 státech světa. 28. června 2007 byly zápsány Karpatské bukové pralesy na Slovensku a Ukrajině. O jejich zápise rozhodla Konference Výboru Světového dědictví UNESCO na zasedání v novozélandském Christchurchu. Na území Slovenska se nachází čtyři lokality. Je to Stužica, Havešová, Rožok, Vihorlat. Dalších šest je na Ukrajině (Čornohora, Kuzyj-Tribušany, Maramoroš, Stužica-Užok, Svidovec, Uhoľka-Široký luh). Z deseti kritérií výběru lokalit vhodných pro zápis
do seznamu světového dedicství byly rozhodující probíhající ekologické a biologické procesy v evoluci a vývoji terestrických ekosystémů a rostlinných a živočišnych společenstev. Podle slov zpracovatelů projektu Ing. Viliama Pichlera a Ing. Ivana Vološčuka: „Karpatské bukové pralesy sú príkladom nenarušených rovnorodých bukových pralesov temperátnej zóny, obsahujú najkomplexnejšie ukážky ich rozmanitosti v závislosti od podmienok prostredia a ilustrujú unikátnu konkurenčnú stratégiu buka, ktorá v optimálnych prírodných podmienkach spočíva vo vytváraní monodominantných porastov počas celého vývojového cyklu pralesa. Zároveň obsahujú globálne významnú prírodnú genetickú banku buka, ako aj množstvo sprievodných druhov závislých na týchto lesných biotopoch. Sú tiež jedinečným príkladom vývoja suchozemských ekosystémov a spoločenstiev v holocéne – po poslednej dobe ľadovej.“
Původně bylo uvažováno o současném vyhlášení karpatských bukových pralesů také
na území Polska. Z důvodu převážně výzkumných se však Polsko k návrhům na vyhlášení lokalit na jejich území nepřidalo.
Potom co nám Správa NP Poloniny poskytla materiály k NP a karpatskýcm bukovým pralesům jsme se přesunuli do místa našeho ubytování v Nové Sedlici. Na tomto místě se nachází informační středisko NP, které je z důvodu finančních, s výjimkou ubytovacích možností, nefunkční.
V místě informačního střediska jsme si prošli naučnou stezku k Parku tmavé oblohy Poloniny. Park tmavé oblohy je prvním na Slovensku a vznikl z iniciativy Slovenského svazu astronomů amatérů. Stal se 20. parkem tmavé oblohy ve světě. Naučná stezka vysvětluje,
že přes den potřebuje člověk, živočichové a rostliny světlo, v noci potřebují tmu. Naprosto přirozená noční tma, která by byla neovlivněná umělým osvětlením lidí, na Slovensku již neexistuje. Může za to světelné znečištění. Stále se však najdou místa, kde je toto ovlivnění minimální. Takovým místem je i Národní park Poloniny, který je z pohledu světelného znečištění nejtmavší oblastí na Slovensku.
Dne 17. 6. 2014
Dopoledne jsme Navštívili Stužický prales (NPR Stužica) v NP Poloniny na hranicích Slovenska, Ukrajiny a Polska.
NP Poloniny (polonina znamená divoká horská louka) byl vyhlášen v roce 1997 a má rozlohu 29 805 hektarů. Park je zároveň součástí CHKO Východní Karpaty vyhlášené v roce 1977.
Přírodní a krajinářsky nejhodnotnější část CHKO Východní Karpaty se stala v únoru 1993 základem biosférické rezervace Východní Karpaty pod záštitou UNESCO. Společně s přilehlými biosférickými rezervacemi v Polsku (Běščadský národní park) a na Ukrajině (Užanský národní park) tvoří významnou mezinárodní biosférickou rezervaci Východní Karpaty s celkovou rozlohou 165 000 hektarů.
V bukových lesích NPR Stužica je vedle buku druhou charakteristickou dřevinou jedle bělokorá. Její zastoupení dosahuje 30 %. V podhřebenových partiích její místo vedle dominantního buku zabírají cenné listnáče jako jasan, jilm a především javor. NPR Stužica svou výměrou 761,49 ha je největší mezi přírodními bukovými a jedlo-bukovými slovenskými pralesy. Rezervaci tvoří pramenný kotel a svahy horní části povodí stejnojmenné říčky Stužica. Terén představuje hluboko zařezané údolí s mnoha výraznými bočními hřebínky. Mezi nejvyšším bodem (Kremenec, 1210 m n. m.) a nejnižším bodem (údolí říčky Stužica tekoucí na Ukrajinu, 647 m n. m.) je výškový rozdíl víc jak 550 m. Průměrná roční teplota je 5 – 6 °C, průměrné roční zrážky jsou 850 – 1000 mm), geologické podloží tvoří slídnaté pískovce a břidlice), na kterých se tvoří hnědé lesní půdy, pod hřebeny i šedé lesné půdy. Tyto faktory přirozeným způsobem olivňují stav a vývoj vegetace. V lesích NPR Stužica jsou přítomny všechny vývojové fáze lesa, rozestup a postavení jednotlivých druhů dřevin, výšková struktura lesa, podíl mrtvého dřeva, proces jeho rozpadu, stav a vývoj mladé generace lesa. Patrné jsou změny druhového složení a stavu lesa v závislosti na nadmořské výšce. Dlhoudobá pozorování zaznamenaly tři typická základní vývojová stádia – dorůstání, optimum a rozpad. Území dává poslední možnosť proniknout k samotné podstatě zákonitě probíhajících procesů bukových nebo jedlo-bukových lesních spoločenstev. Inventarizační výskumy potvrdily vysokou diverzitu tohoto lesa, včetně čistých bučin. Zaznamenána je přítomnost téměř 500 druhů hub, 105 známých druhů lišejníků, více než 190 druhů mechorostů a 354 druhů vyšších rostlin, některé jsou východokarpatskými endemity (slovenské názvy: fialka dácka, hadomor ružový, zvonček jedľový, klinček nakopený, čermeľ Herbichov a pod.). Územie je významené z hlediska bezobratlých i obratlovců. Najpočetnější třídou obratlovců jsou ptáci, většina patří mezi ohrožené druhy. Staré porosty vytvořily vhodné podmínky pro druhy hnízdící v dutinách. Chránené území je oblíbeným stanovištěm jelena, prasete divokého. Celoročně se tu vyskytuje vlk, medvěd (někteří jej viděli, některí jen slyšeli), rys a vydra. Území bylo vyhlášeno chráněným v roce 1908 pod názvem „Stužica – Jasan“ na výměře 331,8 ha. Zásluhou prof. Zlatníka bylo v roce 1938 rozšířeno na 560 ha.
Po připadnutí bývalé Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu se celá rezervace stala součastí dnešní Ukrajiny. Po druhé světové válce slovenská čast Stužice zůstala bez zákonné ochrany. Prof. Zlatník ji už v roce 1947 navrhoval na vyhlášní za rezervaci. Stalo sa tak až v roce 1965.
V roce 1998 bylo území Radou Evropy oceněno Evropským diplomem.
Tento den jsme navštívili i NPR Riaba skala (Jarabá skala, Rabia skala). Nachází se zde výjimečně zachovalé lipovo-javorové sutinové lesy, které pozvoľna přechází do javorovo-bukových horských lesů. Dřevinné složení lesů je velmi pestré a vedle buku se tu vyskytuje javor klen, jilm horský a jasan ztepilý. Přimíšená je i lípa velkolistá, javor mleč, jedle bělokorá a jeřáb ptačí. V křovitém patře se nachází líska, rybíz alpský, a lýkovec jedovatý.
Dne 18. 6. 2014
Ráno jsme se přesunuli do Chráněné krajinné oblasti Vihorlat, kde nás očekávali Ján Vataha, a Mgr. Ladislav Palko ze Správy CHKO.
Vihorlat je nejstarší CHKO na Slovensku. Byla vyhlášena v roce 1973 a v roce 1999 byly její hranice upraveny na současnou rozlohu 17485 ha. Je ukázkou sopečného pohoří
v severní části Východoslovenské pahorkatiny. Jedná se o nejvýchodněji položené sopečné pohoří na Slovensku s unikátními skalními útvary, které vznikly zvětráváním lávových proudů. Erozní činností a kernými sesuvy vznikly zajímavé útvary, z nichž nejznámější je jezero Morské oko vzniklé přehražením po sesuvem. Nejvyšším vrcholem CHKO je Vihorlat (1076 m n.m.), troska kdysi mohutného stratovulkánu. Území je rozsáhlým komplexem bukových pralesů, táhnoucích se podél oblouku hlavního hřebenu Vihorlatských vrchů severně od jezera Moské oko. Zahrnuje vrchol Vihorlatu a část CHKO Vihorlat až po vrch Fedkov. Bukové lesy mají dobrý zdravotní stav. Jsou charakteristické dominancí buku, absencí smrku ztepilého a nízkým zastoupením jedle, klenu a jasanu ztepilého. V pralesních porostech se najdou 240–leté i starší buky, vzácné a ohrožené druhy rostlin a živočichů.
S pracovníky CHKO Vihorlat jsme navštívili centrální část oblasti NPR Morské oko, která byla vyhlášena pro zachování původních bukových porostů, na ochranu rostlinných a živočišných společenstev typických pro východloslovenské vyvřeliny. Potom jsme prošli lesnickou naučnou stezku vedoucí porosty nad Morským okem a vyšplhali do PP Sninský Kameň.
Dne 19. 5. 2013
Tento den se k našim průvodcům CHKO Vihorlat se přidala k našim průvodcům
ze Správy CHKO Ing. Zuzana Argalášová. V dopoledních hodinách jsme prošli PP Malé Morské oko (příklad vývojového stádia v procesu přirozeného stárnutí vihorlatských jezer) a PR Jedlinka, ve které se nachází jediná původní lokalita jehličnatých dřevin, smrku a zejména jedle na Vihorlatě. Klimatické poměry v mrazové kotlině a nepřístupnost terénu způsobily, že jehličnany, které jinde ustoupily buku, se udržely v reliktních společenstvích dodnes. Území zahrnuje i pralesovité společenstva bučin s výskytem chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů.
Na závěr jsme shlédli pod Vihorlatem NPR Jovsianská hrabina s dubovo-hrabovým lesem občas zaplavovaným vodou (V Čechách nebo na Moravě takovéto lesy neznáme). Les je charakteristický bohatým výskytem bledule jarní karpatské (Leucojum vernum subsp. carpaticum).
Po 13:00 hodině jsme se rozloučili a vrátili se do České republiky.
Závěrem konstatujeme, že karpatské bukové lesy patří k přírodním divům přírody Evropy. V NP Poloniny i CHKO Vihorlat se ocitnete v úžasném království vysokých, mohutných buků a jedlí, ale i klenů, jilmů, jasanů. Lesy představují neuvěřitelnou genetickou banku pro slovenské a možná i pro evropské lesy.
V Olomouci 25. 6. 2014
Podepsáno: Ing. Bohuslav Víša Ing. Milena Vaníčková